NEWS

O MĚ

O mé rodině

Děkuji vám, že jste!
Drazí přátelé,

  dnes bych chtěl říct další věc o sobě. Chtěl bych tento článek věnovat svému taťkovi. Vlastně, taťkům. Jak jsem už napsal v minulém článku o sobě, můj život zkřížila rakovina, ale tehdy to nebylo poprvé. Nechci opět vyvolávat soucit a litování, mám jen velikou chuť všechno vypovědět, jako poděkování osobám, které hrály v mém životě zásadní roli. Víte, když mi bylo deset zasáhl RAK do mého života poprvé a vzal si moje rodiče. Byli to báječní a laskaví lidé, kteří mne milovali a přes některé neshody, jsme byli dobrá a semknutá rodina. Víte sami, že někdy generační rozdíly umí dělat dost "husté" věci a vztahové bouře a i desetiletý kluk si tím projde i když jinak než jen o pár let starší dorostenec. 

   Prostě, byly to úžasní rodiče a když zemřela maminka zůstali jsme s taťkou nějaký čas sami, velmi jsme se sblížili a udělali spolu mnoho věci, za které by byla na nás maminka hrdá. Na vztah vygradoval v naprostý soulad, hráli jsme si, vedli domácnost, všechno jsme dělali společně. I když víte, že v deseti toho moc kluk v domácnosti neudělá, ale přesto, co jsem mohl jsem se snažil dělat a on byl rád. Jenže několik měsíců po mamince, nedobrovolně, odešel i on. Nebudu se tu rozhovořovat o dětském domově, ale řeknu vám, že když se koukám zpět vidím, že jsem předčasně vyspěl, předčasně se osamostatnil a poztrácel kus dětství a hned skočil do dospělosti. 

   To zní jako velká věc, ale ve skutečnosti je to jen palčivá bolest a stále něco ve vašem životě chybí. Rodič. Někdo, je součást a přitom to není partner, snad rozumíte, mamka, taťka, někdo starší, kdo má víc zkušeností, ví kudy jít, kdo utěší mateřskou či otcovskou láskou.... bral jsem to tak, že takhle to má být, že odešli oba a smířil se s tím a přestal na to myslet. Začal jsem žít v dospělém světě a protože jsem gay našel jsem si partnera, nosil v srdci rodiče a žil jako každý jiný dospělí, akorát že při tomto uvědomění mi bylo 16, ale co, tak brigáda byla, bylo kde bydlet, spolubydlící byli fajn a nakonec pak jsme bydleli s partnerem, vedli domácnost a šup pětadvacet na krku....

    Před pár lety, možná před stoletím, se nějak stalo, že jsme se spolubydlícími začali formovat v rodinu, ne skutečnou, ale rodinu. Nejstarší z nás se stal hlavou rodiny, takovým jako "velkým taťkou" a lidičky kolem po těch letech známosti začal pojímat jako své syny a dcery. Směr to byl logický, protože mezi námi a jím je většinou věkový rozdíl půl našeho života. Dlouholetý vztah se najednou přehoupl v jakousi velkou rodinu. A že to je muž, kterého si všichni váží, nijak se té myšlence, která přišla sama nebránili. Já stál opodál. Uvědomoval jsem si stále víc, že ten muž, Tom, je pro mne spíš víc dědeček než otec. Nikdy jsme si tohle nahlas neujasnili, ale stačil jeden pohled do očí a bylo jasno. 

    Dlouholeté vztahy v řádu desítek let nebo aspoň dvou desítek se umí dobře v toto překulit a s party přátel se stane rodina rad dva, pracuje se na tom desetiletí skoro, ale pak stačí jen málo a bez vyřčení nastane zlom. A tak jsem dostal dědečka. Tom se později přiznal, že by asi ke mě jako k synovi neuměl přistupovat, protože se prý chovám někdy jako puberťák, děkují pěkně :-D, už mi lásko dvacet let, už mi není ani dvacet pět.... :-D. No prostě to je děda. Má své biologické vnouče, ale bere mě jako vlastního. Lidské vztahy umí být tak složité, že někdy slova nestačí.

   Netrvalo dlouho a kamarádka se do téhle myšlenky tak vžila, a prohlásila, že by bylo perfektní, kdybych jako teda měl rodiče, vyhrkly mi slzy z očí a zjistil jsem, zpětně, že skoro považuji za tátu kamaráda Dájíka. O rok mladšího. Nevadí. Nevím čím se to stalo, tou přestávkou z děcáku? Nebo tím, jak moc, někdy až fanaticky si tohle člověka vážím? Za jeho názory, za jeho vyspělost na věk, kdy mi připadal jako elf, stále tak mladý, ale při tom tak moudrý.... Dája si vždy přál syna. To je ale pro gaye téměř nemožné v našem světě a co víc. Když přišli chvíle, když jsme potřeboval tátu nebo rodiče obecně, přišel. Když jsem se potřeboval vypovídat, mít s někým tajemství, bolelo mě srdce, byl tu. Když jsme potřeboval rodičovské obětí přišel, když jsem potřeboval radu, také. Myslím si, že rodiči nestáváme jen tím, že s někým máme dítě nebo někoho adoptujeme, myslím, že se rodičem můžeme stát i tak, že jím prostě jsme pro někoho, kdo jej potřebuje. 

    Najednou jsem si uvědomil, že Dája pro mne není jen kamarád, ale že zastává dobrovolně a bez vyslovení roli otce, mého otce. Jsou věci, které mladí probírají s partnery, ale některé věci mají chuť probrat s rodiči. Takže o mnohém jsme mluvili s Martinem (Coniem) ale ty takové, co děti řeší s rodiči jsme probírali s Dájou a nikdy, nikdy jsme nevyřkli myšlenku, že bychom byli otec a syn. 

   Stál jsem v pokoji, byla tma a sledoval "otce" jak hovoří s partnerem. V hlavě jsem slyšel slova té kamarádky, výstřední šestnáctky, její bláznivý nápad mi ukázal jak to je. Dája plnil roli otce jen tehdy bylo-li to nutné, tiše, mlčky bez žádného vysvětlovaní. Pokud to nutné nebylo, choval se jako můj nejlepší kamarád. Někdy si říkám, že takhle by se pravý rodiče měli chovat. Já nevím. Ale jedno je jisté. Díky kamarádčině nápadu neřeknu Dájovi jinak než "taťko", "tatínku", "tatí" a stejný vztah mám s jeho manželem. Jsou to pro mě opravdový rodiče. 

   Nic na tom nemění, že tuhle rodinu žádný úřad nepotvrdil nějakým papírem, přesto je pravá, protože my to tak cítíme. To je na vysvětlenou, protože nemíním ani na internetu přestat rodiče oslovovat jako rodiče a někteří lidé by si mhli vypátrat jejich věk a všechno okolo. Na rovinu říkám, Dája a Gabriel nejsou moji biologičtí rodiče, tedy ani jeden z nich, nejsem žádný syn s prvního manželství a tak. 

   Všechno se vám může zdát bláznivé, a ujeté, ale já jsem rád, že mám svého otce a vím, že ten biologický se určitě nehněvá, že miluji své "pěstouny", protože oni jsou báječní. Maminka, jako rodič, mi určitě chybí, ale mám kolem sebe hodné tety, které s občas chovají maminkovsky a zapomínají kolik mi je let. Většinu času se chovám na své roky, ale i tak je príma vědět, že je v zádech táta, aby mi mi podal pomocnou ruku, když si s něčím nevím rady. Vím, že to celé z ní divně. Ale moc děkuji svým rodičům.

    A více pochopíte s písničky: (jsou tam české titulky) děkuji vám tatínkové...