NEWS

O MĚ

Jak to začalo

Jak jsem se stal skalním Daveyho fanouškem.
Poprvé jsem Daveyho Johnstona slyšel v 90 letech, když jsem začínal být fanouškem Eltona Johna. Následně jsem pak navštívil několik koncertů a právě tam to bylo zlomové, protože v koncertních verzích a při možnosti obrazu Davey nejvíce vyniká. Na studiových nahrávkách nejsou tak patrná sóla improvizace i když i tam je Davey také výtečný.

Na prvním Eltonově koncertě jsem stál přímo pod klavírem, což je mimochodem také neuvěřitelné, sice jsem "pošilhával" po Daveym, který stál o něco dál, ale mimo řádně jsem si to užil, protože tohle je vážně bomba. Elton John rozdává ještě mnohem víc charisma a pozitivní energie jste-li tak blízko. Dokonce se i jednou přímo přede mnou uklonil a usmál se na mě. Celý program koncertu byl nádherný a já byl hodně šťastný, že jsem se mohl tam dostat.

O dva roky později se mi zadařilo opět dostat se na další Eltonův koncert, bylo to v době narozenin Boba Birche, myslím že to byl den před, prostě druhý týden v červenci. Rozhodl jsem se, že předám dárek, tentokrát jsem se ocitl v druhé řadě o něco blíže k Daveymu, tak nějak mezi klavírem a prostorem kde bývá Davey, takže chvilkami i úplně před ním. Můj druhý plán hatil fakt, že Bob Birch stává za klavírem, ale nevzdal jsem se, na krk plyšového hafana o velikosti fotbalového míče jsem modrou mašlí pevně a pečlivě přivázal krasopisně nadepsanou ceduli "For Bob Birch, Happy Birthday king of bass guitar", já moc krasopisně nepíšu, leda když se snažím a tady jsem se vážně moc snažil. Doufal jsem, že ať pesan přistane kamkoliv na pódium někdo ho Bobovi donese. 

Po druhé skladbě jsem namířil, že přehodím klavír a plyšák přistane basákovi, nebo jak já upřímně uvedl na ceduli "Králi basových kytar", jenže jsem se netrefil, plyšák se odrazil od klavíru a spadl na zem kousek mimo, blíž k Daveymu. Všechno to bylo nesmírně rychlé, co všechno se dělo nevím, ale zpět mi přijde jakoby padající kus plyše ve tvaru psa sledovala celá kapela vč. Eltona. Davey psíka zvedl, pousmál, naprosto nekontrolovaně můj prst na mě ukázal, Davey koukal mým směrem, pak přehlédl ceduli, otočil jí na díváky, několik jich zatleskalo, pak rychle přešel k Bobovi, cosi co vypadalo jako "For you" mu zašeptal do ucha. Basák téměř bez projevení emocí si dárek vzal a srdce se mi zatetelilo a pak skoro málem se mi zamotala hlava. Bob se klonil ke svému mikrofónu "Thank you so much. I'm not a king, but I thank you." 

Po celou dobu koncertu psík seděl vedle Boba na bedně, u jeho flašky s pitím. Ovšem když došlo na Rocket Mana zjistil jsem, že se mi zdařilo mezi stojícími posluchači dostat se skoro do první řady, a právě u této skladby občas Davey, tedy vlastně skoro vždy, dává fanouškům trsátko. Na sólo přišel až k nám. Nevím jestli laskavost vůči panu Birchovi ho přilákala nebo by tam přišel i kdyby tam byl kdokoliv, což nejspíš tak, ale bylo to neuvěřitelně příjemné. Nikdy na to nezapomenu. Pak natáhl ruku s trsátkem, cítil jsem jak moje ruka se taky zvedá, byl to pocit, jako když by jí zvedal někdo jiný, jako by to nebylo vědomé. Čas se zastavil, aspoň mi to tak připadalo. Moje dlaň se pomalu rozevírala směrem nahorů. Nějaké ruce se dychtivě natáhli k nám, vím jistě, že lidi křičeli, hudba hrála, ale já neslyšel. Moje oči se zadívaly do Daveyho obličeje, byl tak blízko, že kdyby bylo opravdové ticho uslyším jeho dech, usmíval se. Šup! Všechno se zrychlilo. Téměř za sekundu trsátko přistálo na dlani, Davey mi ohnul prsty do dlaně, zaráz, opravdu to snad netrvalo ani sekundu, a byl pryč, zase hrál u jiné části publika, hudba hrála, zase lide křičeli.

Ještě že aspoň zběžně mi ohnul prsty do dlaně, protože jinak by s té otevřené dlaně asi trsátko zmizelo stejně rychle jako se tam ocitlo, protože v tu chvíli ho chce široké okolí čítající stovky lidí a chce ho tolik.... nevím, zda právě to, že já se dychtivě nenatahoval a jen natáhl prázdnou dlaň, neječel jsem a jen se na něj podíval, nebo zda to byla jen náhoda, protože Davey dává trsátko různým lidem, prostě někomu, kdo se namane, ale trsátko se mi stalo talismanem a střeženým pokladem. Kamarádi se dohadují, že vysoký blondýn se slunečnými brýlemi prostě trsátko musel dostat a ještě když projevil upřímný zájem jen tak potěšit někoho z kapely žijící ve stínu velké celebrity, tak to byla tutovka, když si mě Davey všiml. Já nevím, nejsem nijak zvláštní a myslím, že by trsátko dostal kdokoliv jiný, kdo byl zrovna na tom místě.

Od té doby mě "měl Davey v pasti". A já se stal jeho jedním z největších fanoušků. Od té doby jsem navštívil dalších 8 koncertů, které proběhl bez něčeho takhle úžasného, ale všechny jsem si báječně užil. Byli to koncerty od 95 až do 05, takže vlastně jsem zažil na pódiu i Johna Mahona, což pro mne byl také úžasný zážitek, pozorovat ho, je něco báječného a fantastického. U něj někdy stává Davey, ale za tu doby jsem byl na různých místech v hledišti a jednou i na balkóně a všechno to stálo za to.

Letos to tedy je 14 let, co jsem velmi skalním Johnstonovcem a čím déle Daveyho znám a vím o něm víc věcí, tak ho má pořád raději a raději. Miluji jeho sóla a je pro mne jeho hra zdrojem pozitivní energie.